Jednou vědec – navždy vědec

Moje vědecká dráha začala ve 3. ročníku vysoké školy, když jsem začala pracovat v laboratoři. Měla jsem skvělého šéfa, který ve mně dokázal zažehnout jiskřičku nadšení pro vědeckou práci. Brzy se ze mě stal tzv. pomvěd (pomocná vědecká síla) v laboratoři Ústavu polymerů na VŠCHT.

Věřila jsem, že je to přesně to, čemu se chci věnovat po zbytek svého života. Moje vysněná práce.

Dokončila jsem vysokou školu a přihlásila se na postgraduální doktorské studium. Obhájila svou disertační práci a získala doktorát. To je vlastně takové minimum, které člověk potřebuje mít, aby se mohl stát vědcem na akademické půdě. Byl to okamžik, kdy jsem se po deseti letech studií mohla věnovat své vysněné práci. Měla přijít obrovská radost z toho, že jsem to dokázala. Že jsem konečně měla pracovní smlouvu a v ní stálo černé na bílém „samostatná vědecká pracovnice“. Měl to být velký začátek té opravdové vědecké kariéry.

Místo toho jsem cítila spíš únavu a apatii. Ráno jsem se vzbudila a vůbec se mi nechtělo vylézt z postele. Když jsem se uvědomila, že mě zas čeká celý den v laboratoři, tak se mi chtělo o to míň. Syndrom vyhoření jako vyšitý.

Hodně mi v té době pomohlo cvičení jógy. Vlastně jsem se ráno vyhrabala z postele, abych si mohla aspoň na chvilku stoupnout na hlavu. Tak nějak mi to v té době pomáhalo podívat se na vše z jiné perspektivy, z jiného úhlu pohledu. Poté jsem vyrazila do laboratoře s vidinou, že až tam udělám co je potřeba, čeká mě večerní lekce jógy. Taková moje radost na závěr dne, něco příjemného, na co jsem se mohla celý den těšit.

Začala jsem toužit po dětech. Ono po těch letech studií už beztak moje biologické hodiny začínaly pěkně hlasitě tikat. No, jak už to v takových případech bývá, ne všechno běží přesně podle plánu a někdy ta cesta ke splnění snu chvilku trvá. A může to být i rok či více let.

Když už jsem konečně nosila pod srdcem tolik vytoužené miminko, nedokázala jsem si najednou představit, jak vědu na několik let opustím. Navíc nám v té době běžel grant na téma, kterému jsem se dlouhodobě věnovala. To, že se nám podařilo získat grantovou podporu právě na tento projekt, byl takový malý splněný sen. Ještě poslední den v práci jsem dlouho do večera upravovala odborný článek k odeslání. Na mateřskou dovolenou jsem odcházela se smíšenými pocity.

S miminkem v náručí, jsem si najednou uvědomila, že se mi s ním do života vrátilo něco, co jsem vlastně už přestala hledat. Zase jsem cítila tu opravdovou chuť do života. Zas tu bylo to nadšení vrhat se do nových věcí, chuť tvořit, zkoumat vše kolem sebe a radovat se z každého dalšího dne. Přišlo krásné překvapení. Po roce a čtvrt jsem držela v náručí druhé miminko a po dalších dvou letech si nás vybralo ještě třetí. Konečně mi můj život zas dával smysl.

Začínala jsem se znovu dívat na svět dětskýma očima a objevovat tu krásu všeho kolem. Konečně jsem zas měla ten silný vnitřní pocit, že se věnuji něčemu smysluplnému. Místo chemické laboratoře jsem se usídlila v kuchyni. Místo smradlavých chemikálií jsem připravovala voňavá jídla a výsledky svých experimentů okamžitě testovala na všech, co se zrovna nachomýtli kolem. Moje děti mají naštěstí k jídlu stejně pozitivní vztah jako já a k ochutnávání mých experimentů většinou přistupují s nadšením. Jo, konkurenční boj asi také dělá své 🙂

Jen ten čas utíká nějak rychle. Nejmladšímu se blíží tři roky a mně konec rodičovské dovolené. Ve školce není místo a tak si to prodlužuji ještě o rok neplaceného volna. Po osmi letech doma se už do práce začínám fakt těšit. Aspoň na chvíli mezi lidi.

Navíc nastupuji jen na poloviční úvazek, sen většiny matek po rodičovské. Můj starý dobrý šéf mezitím taky trošku zestárnul. Stále pracuje a ráda se za ním čas od času zastavím na kus řeči. Mám ale jiného vedoucího práce a hlavně úplně jiné téma. Vše se musím učit úplně od začátku. Úplně od nuly. Po základním seznámení s tím, co vše se ve skupině nyní dělá končím u hmostnostního spektrometru. Na otázku, co tam vlastně dělám, s rozpustilým výrazem v tváři a dramatickým tónem v hlase, odpovídám: „štěpím hmotu“.

Jo, zní to skvěle. Já vím. Ale něco tomu chybí. Něco, co by tam mělo být, tam už není. Chybí tam to nadšení z věděcké práce. Už tam není ten pocit, že přesně tohle chci dělat po zbytek života. Představa, že bych takto měla strávit několik dalších let či dokonce desetetí, mě začíná pomalu, ale jistě čím dál tím víc děsit. Čím dál víc přemýšlím zda vědu, po těch více než dvaceti letech, kdy mi přišla do života, neopustit.

Stále dokola přemítám, že je mi mezi vědci vlasně pořád fajn. Mám ráda ten vědecký přístup k práci. Baví mě dělat věci precizně a systematicky. Hledat a nacházet další souvislosti. Občas se zastavit, sepsat výsledky. Zamyslet se nad tím, co funguje a co je potřeba dělat jinak. Ujasnit si, co je cíl a pak kráčet dál tím správným směrem. Snít své sny a zároveň stát pevně nohama na zemi. Měnit své sny a plány ve skutečnost.

Mám kamarádku, která opustila své vědecké místo na akademické půdě již před několika lety. Jasně, že mě zajímalo, jestli toho rozhodnutí nelituje. Všimla jsem si, že naše rozhovory často vypadají jako takové neformální vědecké diskuze. Vypadá to, že když se člověk pohybuje nějaký čas ve vědě, tak se mu ten vědecký přístup tak nějak dostane pod kůži. Jana mi na to řekla, že má takový pocit, že jednou vědec – navždy vědec.

Aha, to je přesně ono. Nemusím opustit vědu, potřebuji jen změnit problematiku, kterou se zabývám. Mým tématem je jóga. Je to přesně to, co mě teď nejvíc zajímá a baví. Je to přesně ten obor, kterému se chci jako vědec s nadšením věnovat. Prohlubovat svojí vlastní jógovou praxi. Dál se vzdělávat, jezdit na semináře, učit se od pokročilejších kolegů. Předávat dál to, co jsem se naučila a odzkoušela. Sdílet postupy, které se mi osvědčily, které fungují.

Moje tělo a mysl se proměnily v moji vlastní laboratoř, kde mohu experimentovat a bádat přesně podle svých představ. Hezky systematicky a precizně. Mohu sledovat jak nastavení těla ovlivňuje nastavení mysli, způsob myšlení, náladu. A je tu i opačný směr. Zkoumání vlivu myšlení na stav těla. Spousta prostoru pro zkoumání a bádání. A jak vidíte, tak postupně začínám i psát články a publikovat. Prostě „jednou vědec – navždy vědec“. 🙂

Přejít nahoru